Recenze Petra Gratiase na LP Modré království

Modré království (The Blue Kingdom)
(Panton ©1973)

Produkce: Aleš Sigmund

Třetí řadové studiové album posunulo možnosti sesterského dua do další dimenze vnímání. Stejně jako na předešlých albech, i zde máme co do činění s pestrou žánrovou nabídkou vlastní tvorby kapelníka a autora Aleše Sigmunda, ale i se zahraničními písněmi, které dovytvářejí celkový dojem z celého projektu. Sestava doprovodné skupiny zaznamená tentokrát jedinou výměnu a to na baskytaristickém postu. Skupina Aleše Sigmunda střídala poměrně často basové hráče (skoro jako tehdejší Olympic). Kladu si otázku, proč nebyl v kapele natrvalo obsazen univerzální hráč na varhany, elektrické piano a klavír… Třebaže mezi hostujícími hudebníky klávesy objevíme, trvalé místo v kapele nemají, což i přes dokonalou souhru skupiny lze považovat za nevýhodu. Album se repertoárově opět proměnilo, obecně řečeno, že poněkud ubylo ryzejší rockové orientace, více čitelné na předešlých albech, třebaže na koncertech to nijak zjevné nebylo a i tolerantní „bigbíti“, kteří v té době postrádali na československých pódiích větší údernost a zemitost, to dokázali ocenit… Sigmund sice jednoznačně nezapřel původní bígbítovou orientaci (třebaže mu to na předešlém projektu vyčítám), ale jakoby se zdráhal ji více aplikovat do dané doby a výrazněji sázel na rozmanitější aranžérskou práci ve spojení žesťů a smyčců… Ale možná byl také pod neviditelným tlakem Pantonu, který „nařizoval“ orientovat Marthu a Tenu Elefteriadu ke střednímu proudu… Těžko soudit. Nahrávací proces se tentokrát přesunul z Brna do Prahy a byl realizován v pražském Studiu A v Karlíně.

Úvodní skladba má patřičný odpich a podmanivou zpěvnost, které zaručují písni Kolem páté (Aleš Sigmund) hitové ambice. Významný instrumentální přínos tkví v použití řeckého bouzouki, jež dodává melodii zajímavá harmonická přediva a osobitou atmosféru, stejně jako Hubáčkova šlapající baskytara. Třebaže text neřeší žádná hlubokomyslná témata, do písně zapadne svou samozřejmostí a sdělností…  Martha a Tena podávají výtečný výkon po všech stránkách. Zpívají s lehkostí a samozřejmostí, navíc  bez „sesterské rivality“. Zdařile zvolená píseň na úvod!

Modré království  (Aleš Sigmund) lze označit za pilotní skladbu celého alba. Její podmanivou baladickou charakteristiku ústrojným způsobem v melodramatu spojují flétna, smyčce, akustická kytara. Pohádková atmosféra nás snivým způsobem odnáší do světa fantazie. Hudební doprovod a pěvecké provedení má široký záběr a emocionální náboj, s nímž Martha svým výše posazeným hlasem dokáže velmi sugestivně zacházet, což jí umožňuje rovněž i kreativní přemýšlivý text. Lyrika se zde snoubí s melancholií. Píseň patří k nejsvětlejším okamžikům na albu, má svoji vnitřní krásu a typ neokázalé majestátnosti…. Obstála by rovněž i jako instrumentální skladba v alternativní verzi, ale to v té době nebylo myslitelné a formát alba by to ani neumožňoval.

Medicína  (When You Find Out Where You´re Goin Let Me Know) (Linda Laurieová / Ondřej Suchý). Převzatý zahraniční originál získal díky Ondřeji Suchému v českém textu osobitou řemeslnou poetiku. Úvodní akustická kytara navodí určitou melancholii, která sice zůstává v citlivém zpěvu zachována, ale připojený orchestrální doprovod za asistence smyčců přináší spíše méně podnětné téma k hudebnímu zamyšlení…

Dalším, tentokrát výrazně silným příspěvkem na albu je bezesporu Tohle boogie-woogie (Boogie Woogie Bugle Boy) (D. Raye, H. Prince / Aleš Sigmund). Hniličkovo trumpetové sólo nás přenáší do jazzu třicátých a čtyřicátých let, Martha a Tena perfektně swingují a frázují jakoby vyrostly v newyorském prostředí jazzových klubů jako byl třeba filmový Cottonfields s Richardem Gerem v hlavní roli. Skladba potvrzuje, že brněnské „bigbítky“ svým širokým záběrem nenásilným a emocionálně vyváženým způsobem dokáží překonávat žánrová omezení. Dokázal bych si živě představit, že by mohly obě sestry natočit celé album swingových evergreenů podepřených texty Pavla Kopty. Ze skladby je cítit, jak se Martha i Tena při natáčení dokázaly odvázat a elegantně tak smazaly hranici mezi prací a zábavou… Výtečná práce po všech stránkách!

Skladba Nejdelší most  (Tant pis pour moi) (Bernet, Gérard, Kytaris / Aleš Sigmund) má v sobě francouzskou okázalost a široký prostorový záběr. Sigmund chtěl pravděpodobně dokázat, že nejenom melodickým bigbítem, podmanivým soulem a šlapajícím swingem lze deklarovat žánrovou podobu jeho svěřenkyň, ale že i kantiléna jim není cizí. Pěvecky podávají Martha a Tena výtečný výkon, zejména v refrénu je to velmi zřejmé. Na festivalových kláních by skladba zcela určitě získala patřičné body…

Píseň Kde se hvězdy očím ztrácejí (Without You) (Pete Ham, Tom Evans / Aleš Sigmund) pochází z dílny anglické skupiny Badfinger (chráněnců legendárních Beatles), kteří zahájili poměrně úspěšné tažení se svým melodickým rockem už koncem šedesátých let. Klavírní vstup a vroucný interpretační vklad Marthy a vzápětí se připojující Teny má svou nespornou vnitřní gradaci, aranžmá je pojímáno trochu v duchu známého violoncellisty Paula Buckmastera a připomíná první alba Eltona Johna. Zdařilý vklad pro celé album.  Velmi povedená umělecká platforma, opírající se o silný melodický základ. Vynikající aranžmá po všech stránkách!

 Skladba Jen housle pláčou dál (Aleš Sigmund) zabloudí do hájemství country. Dobře zahraná a interpretovaná píseň si zachovává svou pocitovou polohu ironického nadhledu, bez patetického nánosu, ale countryoví vyznavači nejspíš neobjeví záměr vyrovnat se s hudbou amerického venkova a pro milovníky bigbítu, ale i soulu to bude spíš hůře stravitelná pilulka. Westernová atmosféra se stylotvornými houslemi Igora Vavrdy, doprovázená autentickými šumy a ruchy v pozadí. Na druhé straně je zde ale sympatický záměr, odlehčit celé pojetí alba a vložit do jeho drážek i trochu humoru a alespoň na chvíli se vymanit z nějakých stylotvorných mantinelů. Martha a Tena dokázaly díky své přirozené inteligenci, že jim vztah k humoru není cizí, což u slabšího pohlaví nebývá běžnou zvyklostí…

Ukolébavka (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) konejšivá atmosféra příjemné pohody, která v určitých momentech přiblíží neokázalé kytarové mistrovství již dříve vzpomínaného Petera Greena (Fleetwood Mac). Navíc kytarista Pavel Váně občas ve své hře neváhá použít i hraní v oktávách podle modelu Wese Montgomeryho, aniž by byl ryzí jazzman. Píseň je sólovou příležitostí pro Tenu Elefteriadu, která se s tématem velmi zdařile vyrovnává a její níže položený hlas má svou sametovou podmanivost.

Jako babí léto (Aleš Sigmund) je další balada pro akustickou kytaru a rozjímavý hlas Marthy, který se posléze rozevře do prostoru podepřen Machkovými smyčci. Píseň stojí na intimním sdělení, které podmalovávají (opět) upozaděné varhany, nevýbojná rytmika a utlumená elektrická kytara. Melancholie skladby má však silné základy – žádné laciné sirupovité útoky na lidskou duši, ale obnažení vlastních pocitů ve věrohodném vyznění.

Skladba Zpívám si jen tak (Heart Of The Country) (Paul McCartney / Aleš Sigmund) je opět zahraniční záležitostí, otextovanou Sigmundem a přináší oživení. Ex-Beatle Paul McCartney ji prezentuje na svém druhém sólovém albovém  počinu Ram. Formálně není písni co vytknout, možná mohlo být popřáno více prostoru akustickým kytarám, jejichž zvonění a elastické tóny zde poněkud postrádám (může to být ale také díky nešťastně sejmutému záznamu). Píseň získala nový rozměr, včetně vstupu varhan a krátkého Marthina jazzového scatu, který jí velmi sluší… Sesterské duo naopak proměnilo původní country blues v dobře swingující skladbu s patřičným výrazem v projevu…  Zcela neoddiskutovatelně je tato verze zdařilejším hudebním počinem, než ta, kterou v Návštěvním dnu divadla Semafor interpretovala Zuzana Burianová (!?) známá z televizní obrazovky.

Předposledním písňovým vkladem Starý známý jménem Čas (Creeque Alley) (John Phillips, Mary Gilliamová / Aleš Sigmund) je hit legendárních amerických Mamas And Papas z šedesátých let, který symbolizuje Sigmundův vztah k hudbě „léta lásky“, stejně tak jako jejich podmanivé vokály učarovaly oběma sestrám. Interpretačně podmanivý výkon s patřičným výrazem, ale méně už se spolehlivým doprovodem hudební složky… doprovodu jakoby chyběl větší švih. Martha a Tena si (s jistým zpožděním) splnily dávný sen, vyrovnat se s bohatými harmoniemi slavné americké vokální skupiny a vrátit je do obecného povědomí… Vstup jazzmanů Bromova big-bandu je sice bezchybný s výtečným frázováním, ale možná zde měly dostat větší prostor kytary a klávesy, lépe by to korespondovalo s originálem a doprovodná skupina by lépe „obhájila“ svou přítomnost.

Závěrečná píseň Svět se mi rájem stal  (Aleš Sigmund). Valčíkovým tempem se nese finále této Sigmundovy písně. Popustil se prostor kantiléně a univerzálnímu použití, v níž opět podle dobových zvyklostí dostávaly příležitost Machkovy smyčce, nevýbojná rytmika a příliš krotká kytara a flétna. Více se k hudebnímu doprovodu říci nedá, zato Martha a Tena Elefteriadu podávají výtečný pěvecký výkon, který zazáří zejména v refrénu a opět pociťuji ty nepopsatelné vibrace z jejich výrazových prostředků…

Skupina Aleše Sigmunda
Martha Elefteriadu
: zpěv (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12)
Tena Elefteriadu
: zpěv (1, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 12)
Aleš Sigmund
: kytara, buzuki, elektrický cimbál
Pavel Váně
: kytara
Jan Hubáček
: baskytara
Ladislav Tuhý
: bicí nástroje

Hosté:
Smyčcový orchestr Československého rozhlasu Brno řídí Miloš Machek
Orchestr Gustava Broma
Igor Vavrda: klavír, housle, celesta, varhany,  kytara, percussion
Josef Blaha: varhany, hoboj
Josef Audes: barytonsaxofon, altsaxofon, klarinet
Zdeněk Novák: flétna
Jaromír Hnilička: trubka
Josef Pavlíček: trubka
Petr Horký: trubka
Jan Formánek: trombon
Mojmír Bártek: trombon
Gustav Brom jr.: trombon

Také třetí album Modré království (považované podle nějakého dobového interview se samotnými protagonistkami podle jejich mínění za nejlepší v jejich kariéře) se bohužel opět vyhnulo komplexnímu digitálnímu zpracování a jeho vydání pravděpodobně není ani zařazeno do současného supraphonského edičního plánu….
Hudební publicista a historik si položí otázku, proč se tak dosud nestalo? Posluchač a pamětník si zase naopak položí otázku, čím jsou Martha a Tena Elefteriadu tak výjimečné? Na první otázku může dát kvalifikovanou odpověď jedině redakční rada Supraphonu, zatímco na druhou otázku je odpověď jednoznačná.
V historii československé populární hudby nenajdeme jinou sesterskou dvojici, která by tak nezaměnitelným hlasovým timbrem, emotivním podáním a precizním výrazem lépe demonstrovala svou uměleckou výlučnost.
Kromě toho jejich hlasové dispozice a intonačně ukotvený přednes je řadí do domácí galerie nejoriginálnějších zpěvaček, jaké jsme kdy měli a jaké asi budeme mít i nadále. Jejich na české poměry exotický původ a měkká výslovnost, přesto však žánrová pestrost je řadí v domácí pop-music do kategorie prolínání takových žánrů jako je soul, bigbít, swing, country a world-music, aniž by někdy výrazně propadly do hudebního suterénu, na rozdíl od jiných renomovanějších a prosazovanějších zpěvaček.
Za minulého režimu sice nepatřily k aktivnímu undergroundu, ale také nepoklonkovaly nějakou lacinou angažovaností tehdejším kulturtrégrům a principálům na ministerstvu kultury nebo Pragokoncertu a prezentovaly se pouze svým přesvědčivým a osobitým způsobem interpretace, aniž se snížily k nějakým pokleslým kompromisům…
Album Modré království posunulo po skladatelské a zejména aranžérské stránce produkci Marthy a Teny do propracovanější polohy. Jejich pěvecké výkony nepostrádají suverenitu, profesionální jistotu a nezapomenutelný výraz podání. Je třeba si však přiznat, že oproti prvnímu albu a částečně i druhému, zde ubylo bigbítové orientace a celá koncepce alba se přesunula do středního proudu. Možná ta změna nebyla od věci, ale místo kantilénové podoby některých příspěvků měla být cílenější tendence k nekomplikovanému jazzu a i k soulu. Tohle boogie-woogie, ale i Zpívám si jen tak potvrzují legitimitu mého tvrzení. Tohle ovšem není výtka, ale jen subjektivní konstatování…. Ostatně vývoj druhé poloviny sedmdesátých let moje slova potvrdí.
Pochválit je třeba i originálně pojednaný obal desky, který představuje zabalený balík  s patřičnými razítky, nálepkami a známkami. Byl to svěží a neotřelý nápad, který byl na svou dobu poměrně nezvyklý a právě proto upoutával zaslouženou pozornost.
Znovu si musím postesknout, že nebyly Sigmundovy písně, ale i převzatý materiál textařsky svěřeny spíše básníkům-textařům Pavlu Vrbovi, Pavlu Koptovi nebo hodně vytíženému Zdeňku Rytířovi, pozvedlo by to ještě více úroveň alba a obě sestry by se mohly více „najít“ v básnivějších, metaforičtějších, ale i kreativnějších polohách. Sigmundova kontrola nad albem byla až příliš absolutní – Martha a Tena si v té době už mohly dovolit více ovlivňovat svůj repertoár. To není výtka, ale konstatování.
Přesto je pro mne (třebaže v sobě cítím nezpochybnitelnou rockovou identitu) příjemným svátkem vracet se k tomuto albu, protože jaksi pokradmu sahá na duši bez jakýchkoliv předstíraných a velkopanských gest jiných „mistrů“ tehdejších časů, kteří dokázali spíše kazit vkus než ho zušlechťovat.... Díky za něj!

PETR GRATIAS – nezávislý hudební publicista (a kamarád)


Recenze Petra Gratiase na LP  Hrej dál

Hrej dál (Play On)
(Panton ©1972)

Produkce: Aleš Sigmund

Druhé řadové studiové album mělo navázat na úspěch předešlého titulu. Na rozdíl od předešlého, byl i text sleevenote, ale i názvy skladeb, hráčská obsazení a technická data uváděny nejen v českém jazyce, ale i v angličtině. Martha a Tena Elefteriadu přesáhly význam domácího prostředí a jejich turné v Polsku, ale i vystoupení ve Švýcarsku a tehdejším NSR jim zajistilo přízeň publika i v zahraničí, na což nahrávací společnost  Panton navzdory neblahým poměrům normalizované kultury dokázala zareagovat dvojjazyčnou verzí.

Sestava doprovodné skupiny zaznamenala jisté proměny na hráčských postech, nicméně v seznamu hostujících hudebníků se opět objevila jména jazzmanů Bromova big-bandu. Vedle autorského přínosu Aleše Sigmunda bylo doplněno několik coververzí zahraničních skladeb v upravené pěvecké a aranžérské instrumentaci.

Album bylo nahráno v brněnském rozhlasovém studiu, se vstřícným domácím personálem, nakloněným Sigmundovým představám o podobě dlouhohrající desky.

 Úvodní skladba Hrej dál (Hey Tonight (John C. Fogerty / Petr Ulrych), pochází z repertoáru tehdy slavné americké skupiny Creedence Clearwater Revival, jíž Martha a Tena odpověděly na slavný hit s českým textem Petra Ulrycha… Navzdory tomu, že tato píseň posloužila i dalším skupinám a zpěvákům v tehdejších časech, toto pojetí se jeví jako zdařilý pokus vyrovnat se s tématem. Brno si tuto skladbu „užilo“ ještě v podání místní skupiny Speakers. Třebaže zpěvák Jiří Kameš se jako chlap přibližoval k fogertyovskému originálu, obecně byla verze Marthy a Teny a Skupiny Aleše Sigmunda zdařilejší a nosnější, třebaže měla poněkud zbytečně otupené rockové ostří proti C.C.R…

 Unavená socha  (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) je velmi silným autorským příspěvkem na albu. V zajímavě aranžované baladě s rockovým základem se vedle pěveckého výkonu Marthy a Teny uvedl výtečně vystavěným playbackovaným kreativním kytarovým sólem i Pavel Váně dominující celé skladbě… Pochvalu zaslouží i Sochorův klavír, kterému bylo popřáno mírně vystoupit z pozadí a vytvořit se zpěvem méně nápadný, přesto důležitý harmonický základ. Skladba patří zcela určitě mezi nejsilnější okamžiky na albu, v níž se skvěle propojují výrazné a podmanivé hlasy s nástrojovou instrumentací, v níž melancholii podmiňují i přítomné smyčce…

Když mám svátek  (Aleš Sigmund) je písní, která v sobě nese kouzlo mejdanů a večírků, kdy se všichni baví a pro všechny „je noc ještě příliš mladá“, řečeno slovy básníka. Pavel Váně se svou rockovou identitou dodává skladbě patřičnou dimenzi a tak i tohle boogie má svůj švih. Škoda, že do skladby nebyly čitelněji implantovány varhany nebo elektrické piano (místo nadbytečných přiznávek žesťů). Dokázal bych si představit, jak si elektrická kytara a klávesy podávají ruce v přehledných duetech a píseň by získala výraznější zvukovou rozmanitost…

Do kategorie převzatých písní patří i Co všem je známo  (To Love Somebody) (B., R., M. Gibb / A. Sigmund). Do zvláštní polohy byla přearanžována skladba australských pop-beatových Bee Gees. Vedle nečekaného Sigmundova cimbálu se v písni objevuje hlas baskytaristy Emanuela Sideridise (?), zde kupodivu méně průrazný, než jak jsme od něho jinde zvyklí, který se propojuje s hlasem Marthy a Teny. Celkové pojetí tlačí skladbu k soulovému cítění. Náladotvorná píseň poněkud netypického pojetí…

Jednou spolu půjdem světem  (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) je písní ve středním tempu, ve které Váně vystavěl přemýšlivé kytarové téma, opírající se o Sigmundovu melodii. Sochorovy varhany jsou bohužel opět jaksi upozaděny. Nabývám dojmu, že je to schválně (!?) Jestliže kytarám je na albu popřáno, jako by klávesám bylo zase ubráno. Tuhého bicí nástroje sice šlapou v přesném rytmu, ale jsou méně kreativní a výbušné na rozdíl od Klukových. Poštulka jako mimobrněnský textař na rozdíl od svého prvního úspěšného vstupu zde nepřináší více nosnější poetiky, která by se oběma sestrám lépe zpívala. Takový Zdeněk Rytíř by si s tématem poradil určitě zajímavějším způsobem.

Talisman  (Georgos Katsaros, Pythagoras / Aleš Sigmund) první z řeckých písní otextoval Aleš Sigmund… Kapelník jako hráč na buzuki vykazuje výraznou snahu ovládnout tento nástroj, ale hostování nevidomého řeckého virtuosa Triandafilose Kakulise z brněnské skupiny Thermopyly by bylo přece jenom autentičtější. Více než text samotný zaujme melodická linka, která v harmoniích balkánské hudby v sobě nese dotek blízkého orientu, který je řeckou lidovou hudbou prostoupen a jeho podmanivost výtečně koresponduje s pěveckým pojetím Marthy a Teny. Tady cítíme jejich vnitřní sepětí s tématem. Škoda že obě dámy raději nezvolily  zpívanou řečtinu, věrohodněji by zobrazila celkové pojetí.

Za výtečnou lze označit Půlnoc je pro mne ránem  (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka), v níž se spojuje bigbítové tempo s výtečnými harmoniemi a jedinečným způsobem propojenými hlasy a sebejistým projevem, což je recept na úspěšný hit. Do české písně se docela zajímavým způsobem podařilo implantovat řecké rytmické postupy, v naší hudbě zcela nezvyklé a právě proto o to zajímavější. Staccato kláves je sice v pozadí (na rozdíl od Hniličkovy a Pavlíčkovy trubky), ale ozvou se i percussion!! Také tato píseň nápadným způsobem vyčnívá v tom pozitivním smyslu na albu, aniž by měla co do činění s nějakou lacinou podbízivostí.

Řecky zpívaná balada O Mythos  (Manos Hadjidakis) zpívaná s výraznou podporou kytary a varhan Hammond v pozadí rozevírá široký prostor hladivé až konejšivé melodii a má charakter osobité ukolébavky, která mi vzdáleně připomene nálady některých písní britské rhythmandbluesové skupiny šedesátých let kytaristy Petera Greena  ̶ Fleetwood Mac. Výtečná skladba, podmanivá a její subtilnost prokreslují konečně čitelnější varhany a dokonce i gong (!). Hitem se sice nestala, ale na albu má pevné místo a dotváří jeho koncepci.

Zlatý květ  (Aleš Sigmund) od řeckého modelu se pro změnu vydáme k téměř jazzovému tématu. Martha a Tena perfektně swingují a dokazují, že jim styl třicátých a čtyřicátých let zalezl pod kůži a že s podobným hudebním materiálem si dokážou poradit. Jazzové přiznávky kytary a varhan sice tematicky do sebe zapadají, ale jako smysluplnější bych si dokázal představit výměnu „postavení ve hře“ a stylově nasládlému klarinetu bych přisoudil roli přiznávek a kytaře a varhanním rejstříkům bych popřál úlohu žesťů… Žádné hlasové exhibice, ale stylotvorná výtečná „služba“ tématu…

Jada wozy kolorowe  (Stefan Rembowski  / Jerzy Ficowski) má polský původ. Píseň je známá i u nás z podání známé písničkářky Maryly Rodowiczové, ale i z nevzrušivého podání Petry Černocké. Martha a Tena se s originálem vyrovnávají výrazově velmi slušně (zpívají dokonce polsky), přesto se domnívám, že americký ženský soul, který je oběma sestrám bližší než polský cikánský příspěvek, by se místo této téměř folklorní skladby na albu lépe vyjímal…

Předposlední skladba Hlava se mi zatočila (One After 909) (J. Lennon, P. McCartney / A. Sigmund) pochází z beatlesovské produkce, která vrací sigmundovské pojetí ke klasickému rock and rollu. Píseň se objevuje na poslední albu Beatles Let It Be. Skladbě by vedle kytary Váněho více prospěla přítomnost kláves a možná ještě větší tah na bránu v celkovém uchopení vedle perfektně frázujících hlasů a dunivé Sideridisovy baskytary. Obecně zdařilá píseň potvrzující bigbítové kořeny Marthy a Teny v daném slova smyslu.

Tečku za žánrovou rozmanitostí představuje píseň Jen kámen  (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka, Aleš Sigmund). Harmonicky solidně vystavěná kompozice. Drolivé kytarové tóny se výtečně propojují se zpívaným projevem a soundem hammondek (možná se zbytečně zdůrazněnými smyčci), ale opět s Váněho ceněným rockovým kytarovým vkladem, který ředí patetický sound Machkových smyčcových vlnobití. Na počátku se zdálo, že píseň bude osobité rhythm and blues, ale refrén odvedl díky smyčcům skladbu na jinou platformu. Martha Elefteriadu se přesto v pěveckém projevu dokáže ze svých pocitů obnažit a tak máme důstojnou tečku za celým projektem, včetně dramatického nástrojového vyvrcholení…

Skupina Aleše Sigmunda:
Martha a Tena Elefteriadu
: sólový zpěv
Aleš Sigmund
: kytara, bouzouki, elektrický cimbál
Pavel Váně
: kytara
Emanuel Sideridis
: baskytara
Ladislav Tuhý
: bicí nástroje

Hosté:
Jan Sochor: klavír, varhany, kytara
Zdeněk Kluka: bicí nástroje, percussion
Jaromír Hnilička: trubka
Artur Pavlíček: trubka
Josef Audes: barytonsaxofon, klarinet
Josef Blaha: varhany
Smyčcový orchestr brněnského rozhlasu řídí Miloš Machek

Také album Hrej dál ani dvacet let po změně politických poměrů v naší zemi nebylo přizváno jako čekatel k procesu digitalizace, který by poté umožnil jeho vydání na CD nosiči….

Nutno objektivně podotknout, že zvuková podoba alba nebyla nejlepší. Z toho není možné vinit hudební a zvukovou režii, ale především finální proces při lisování samotného alba, třebaže stereofonní efekt ne vždy ve všech skladbách má vyrovnanou souměrnost v obou kanálech, což prozradily už tehdy kvalitnější reprosoustavy domácích zařízení. Pantonské desky bohužel nedosahovaly úrovně supraphonských výlisků (utopená dynamika a špatně sejmuté bicí nástroje a basy) a supraphonské výlisky zase nedosahovaly úrovně zahraničních produktů na západ od našich hranic…

Možná se očekávalo, že druhé album bude důslednější ve znamení ústupu od převzatých zahraničních písní a naopak výrazně autorským opusem. Dramaturgické proporce zůstaly zachovány jako na prvním albu. Repertoárová rozmanitost byla prvním plánem a třebaže koncepce nebyla ryze bigbítového charakteru, přesto se v daných dimenzích podařilo udržet úroveň, zejména však pěveckou suverenitu a výrazové prostředky.

Trochu jsem zalitoval, že Sigmund se nepokusil na album napsat nějaké blues. Dokážu si představit hlas Marthy, ale i Teny, jak se emocionálně dokáže propojit s tématem harmonizované bluesové dvanáctky, ve které by Sochorovy, ale i Blahovy varhany konečně získaly zasloužený prostor. Nejenom, že by to výrazně obohatilo dramaturgickou koncepci celého alba, ale obě sestry by dostaly příležitost ještě více popřát odstínům svých hlasů…

Podobně jako na předešlém albu si musím postesknout, že nebyli jako textaři přizváni ke spolupráci takoví autoři jako Pavel Vrba nebo Zdeněk Rytíř…..

Album Hrej dál mělo konečně kvalitnější obal ve fialovomodrém tónu, který se výtvarně povedlo zpracovat. Hudba prochází různými proměnami ve snaze nabídnout tu a tam něco jiného… Sigmund vsadil spíše na jistotu ve snaze více prosadit Marthu a Tenu v mimobrněnském, ale i zahraničním prostředí. Tohle byl obchodně velmi významný záměr. Při poslechu alba evidentně  obě sestry podávají výtečný výkon a znovu potvrdily roli výsostných zpěvaček. Necítím na něm ale nějaké progresívnější výboje, jakoby produkce přibouchla nějakým odvážnějším tendencím dveře od zakázaného pokoje. Rok 1971 (kdy album vznikalo) byl  nejen ve znamení Led Zeppelin, Uriah Heep (nahrávat v této době na labelu Panton nějaké české hardrockové deriváty bylo sice téměř nemyslitelné, ale tato hudba přinášela třeba v baladách výrazné podněty), Davida Bowieho, ale i amerického Chicaga, Three Dog Night, stejně jako  tehdy ještě pozoruhodného Eltona Johna a živelné Elkie Brooksové. V kategorii moderních amerických písničkářek Carole Kingové, možná i Joni Mitchellové, Laury Nyroové a Carly Simonové se Sigmund mohl nechat inspirovat. K dispozici měl pro orchestrální aranžmá Bromovy výtečné jazzmany a hlavní hřivnu  ̶  emocionální projev Marthy a Teny, prověřený jak v subtilnějších baladách, tak v harmonicky celistvějších skladbách...

Sigmund zvolil v dané koncepci cestu menšího odporu a třebaže sám v šedesátých letech byl orientován výrazně bigbítovým směrem (Shadows, Beatles) bylo zřejmé, že do budoucna nehodlal normalizačnímu režimu „vzdorovat“  a tak onu bigbítovou ryzost dobrovolně potlačil a více pootevřel dveře standardnější hudební produkci.

Nabízí se ještě i jiné vysvětlení. Zcela určitě díky svému muzikantskému a skladatelskému instinktu dokázal Sigmund rozpoznat, že Martha a Tena v sobě mají nejen bigbítové cítění, etnicky legitimní vztah k řecké lidové hudbě, ale také k nekomplikovaným derivátům jazzu, což potvrzovala jejich swingování. Na tomto albu to možná není tak jednoznačně zřetelné, ale s ohledem na jejich obecnou produkci lze soudit, že do budoucna hledal pro sesterské duo stylově méně vyhraněnější tvář….

Přes moje připomínkování je album Hrej dál obecně vzato zajímavým a umělecky poctivým projektem, dnes bohužel pozapomenutým, který přesto (viděno subjektivním pohledem) nápadně výrazně vyčnívá v tehdejší, ale i pozdější bídné domácí produkci nad jiná alba sterilní československé pop-music prezentované takovými jmény jako Pavel Liška, bubblegumová skupina Františka Ringo Čecha, Pavel Bartoň, Jaromír Mayer, Milan Chladil, Milan Drobný, Josef Laufer, Pavel Novák, Jiří Helekal, Jiří Hromádka, Elen Lukášová, Miluška Voborníková, Plavci… demonstrující celkovou společenskou mizerii těch časů…

Proto jsem (a nejen já) s určitou netrpělivostí očekával, jakou tvář nabídne třetí řadové album, které mělo dát odpověď na různé dohady, jakým směrem se Martha a Tena vydají a co v jejich hudbě získá převahu. Talentu, odhodlání a bezchybného profesionálního výkonu měly v sobě více než dost, stejně jako respektu a uznání…

PETR GRATIAS – nezávislý hudební publicista (a kamarád)