Články, recenze

      M A R T H A   A   T E N A   D V O J H L A S N Ě

Milí přátelé,
 
předkládáme vám část z naší životopisné knihy "MARTHA A TENA DVOJHLASNĚ", která vyšla v nakladatelství IKAR. Narozdíl od většiny zpěvaček,  jsme si každá svůj díl poctivě napsala sama a jak jsme to napsaly, takové to budeme my i vy mít. V knize se dozvíte jak jsme se sem jako Řekyně dostaly, kdo jsou naši rodiče, o našich prvních láskách a začátcích naší hudební kariéry, s kým jsme se potkaly, i o tom, jak jsme prožívaly další léta našeho muzikantského života. Už teď slyšíme hlasy, čí díl je lepší. Mně osobně se líbí víc ten Tenin. Dopsala ho jako první a tak jsem se mohla vyhnout trefně popsaným situacím našeho života, které jsme prožívaly společně. Já pak mohla psát většinou jen o tom, u čeho Tena nebyla. Ostatně tady máte k nakouknutí pár ukázek. Osobně mám biografie moc ráda, jednu dobu jsem četla převážně je, nacházela jsem v nich spoustu inspirace a tak doufám, že si také počtete a něco z toho bude inspirovat i vás....

Martha, říjen 2007

TENA:
 
První den ve škole jsem vstoupila do kolektivu, kde se děcka znala snad už od mateřské školky. V podobné situaci jsem se ocitla sice víckrát, ale nikdy jsem nebyla jediná Řekyně, tak jsem si nepřipadala jako exotické zvíře. Teď v osmičce to bylo jiné. V první hodině češtiny jsem neušla pozornosti učitele Husáka. Zavolal si mě k tabuli a vyzval mě, abych se jako nová žákyně představila celé třídě. „Jmenuji se Partena Elefteriadu.“ To už se mezi žáky ozývalo přitlumené prskání. „Jáák?“ zeptal se Husák.
„Partena Elefteriadu“ řekla jsem jeho botám, rudá v obličeji…
„Aha, tak nám to napiš na tabuli!“ požádal mě učitel. Chvíli trvalo, než jsem těch osmnáct písmen na tabuli napsala. Pak si moje dílo zamyšleně prohlížel a řekl: „Tak milé děti, tohle se do zítřka budete muset naučit nazpaměť! Zapište si to! Víš co, děvče? Já ti budu říkat Esmeraldo!“ pokyvoval hlavou a stále koukal na tabuli. Třída měla aspoň při té školní nudě skvělé povyražení. Takové zdržení s novou žákyní se hned tak nenaskytne. Opravdu své slovo dodržel a často mě tak říkával. Když měl náš ročník po dlouhé době sraz, tak na mě bývalí spolužáci volali Esmeraldo, a já doufala, že se na to už dávno zapomnělo.
Učitel Husák byl svéráz. To by potvrdil každý, kdo s ním přišel do styku. Během hodiny a při diktátech míval směšné průpovídky, které jsme si i po letech připomínali. Psal se diktát a za hrobového ticha třeba řekl : „Á Esmeralda píše ve slově žvýkati na y nahoře puntíček a dole pytlíček! Já si potom vyberu, co se bude víc hodit. Ona je Řekyně a může si to dovolit, že?“ nebo „ Jak to že nestíháš moje diktování, Nevrklo? Tady Partena je Řekyně a ta se neptá ale, píše.“ Díky mému původu na mě bylo víc vidět. Kvůli výbornému prospěchu to určitě nebylo.Všichni víme, že ve škole se taková pozornost nehodí a ke všemu začínám na E!
 

MARTHA:
 
Naši kluci… Rychle, dokud si někdo na něco vzpomene...
V létě jsme se na Moravě potkali na jednom pódiu s kapelou Čankišou, kde hrál i náš bývalý bubeník Zdeněk Kluka a začal spontánně vzpomínat na léta, kdy s námi hrál. Moc mě potěšilo, když pravil: „Martho, pro mě to byly nejkrásnější roky hraní a nejvíc jsem se tam naučil...“ A tak mě napadlo vyzvat všechny kluky z Progressu, aby vydolovali, co jim z těch dob zbylo v paměti...a hleďme, něco se přece jen vynořilo. Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Honza Sochor i Aleš Sigmund vzpomínají...
 
Pavel Váně, kytarista:
Zkouším přimhouřit oči a vybavit si ten krásný čas nerozvážné mladosti někdy před třiceti lety. V lehounkém alkoholovém opojení té doby slyším hluboký hlas Teny i křišťálové trylky široké palety barev sólových partů Marthy. Naše téměř zralé filozofování, ale i moje nedospěle furiantské „machrování“. Vzpomínám na naše spletité vztahy plné emocí, jak jsme se měli a někdy zas neměli rádi, na společný život na šňůrách, cítím únavu nekonečných přejezdů v autech nebo autobusem.Vnímám ještě tu radost z možnosti živit se muzikou, ale taky zahořklost bigbíťáků, odsunutých normalizací do role nájemných dělníků popmusic. Vzpomenu si i na spoustu skvělých lidí, s kterými jsme se díky holkám seznámili. A jak jsme měli v Plzni na hotelu dokonce vánoční stromeček, jak holky vařily řecká jídla, jak kluci soutěžili v pojídání feferonek nebo jak jsme na Slovensku myli autobus tokajským vínem. A jak jsem si na pódiu před koncertem zkoušel potichu hrát na Alešův cimbál. A na spoustu fanynek. A šňůry po Polsku. A byla to taky škola muzikantského řemesla. Stovky koncertů, hraní z listu, spousta nahrávání, každý rok ve studiu při natáčení nové LP desky. A když jsme se my muzikanti později zase vrátili k bigbítu, znalost nepravidelných řeckých rytmů nám všem pomohla bez problémů se pohybovat v náročných jazzrockových složitostech. Ale hlavně vzpomínám, jak to všechno bylo fajn a bez problémů. I když... jednou, asi po dvou hodinách čekání na Marthu, přišla k autobusu se slovy „kdo brzo chodí, sám sobě škodí…„ no, jednou...
Ach jo, Pavel má pravdu, nedochvilnost je moje celoživotní, nevykořenitelná vlastnost…a velmi řecká vlastnost. Takže za to vlastně nemůžu, mám to prostě v genech.
 
Zdeněk Kluka, bubeník:
Spolupráce s Marthou a Tenou a potažmo s Alešem Sigmundem a Bobem Frídlem ze mně už v roce 1970 udělala „volnonohaře", čili osobu samostatně výdělečně činnou, řečeno současnou terminologií. Mnoho jsem se tam naučil:

1. profesionálně doprovázet vynikající pěvecké duo
2. vyžít s 25 Kčs /diety/ denně po celou šňůru
3. že hrát opilý nejde
4. za všechno, co se stane na podiu můžou umělci
5. když na zpěvačky zepředu svítí reflektory,pro kapelu za nimi jsou jejich šaty průhledné
6. že v hospodách IV. cenové skupiny nevědí, co je to jasmínový čaj
7. poslouchat krásné řecké písně
8. liché rytmy
9. když sedí zvukař těsně pod pódiem, nepozná, že hraje jen na odposlechy a přitom do sálu nic nehraje
10. nedá se spoléhat na naladěné místní klavíry
11. když se sestry hádají mezi sebou, nemá se do toho plést, protože se spojí proti tobě
12. v autobusu se dá spát na čtyřech sedadlech s nohama nad uličkou
13. kapela má hrát tak dobře, aby vynikali zpěváci
14. ladění je relativní rytmus ne

Bylo by toho asi ještě mnoho...
Martha s Tenou byly na dlouhých cestách výbornými kamarádkami a jen tak se daly přežít nekonečné, někdy i třítýdenní šňůry. Byla to prostě krásná doba, i když se nesměl hrát bigbít, protože byla doba normalizace. Ale my jsme byli mladí a to je pak krásná každá doba.