KNIHA, ČLÁNKY, RECENZE

MARTHA a TENA DVOJHLASNĚ

Nakladatelství Ikar, 2007, ISBN: 978-80-249-0860-1

Milí přátelé,

předkládáme vám část z naší životopisné knihy "MARTHA A TENA DVOJHLASNĚ", která vyšla v nakladatelství Ikar.
     Na rozdíl od většiny zpěvaček, jsme si každá svůj díl poctivě napsala sama a jak jsme to napsaly, takové to budeme my i vy mít.
     V knize se dozvíte jak jsme se sem jako Řekyně dostaly, kdo jsou naši rodiče, o našich prvních láskách a začátcích naší hudební kariéry, s kým jsme se potkaly, i o tom, jak jsme prožívaly další léta našeho muzikantského života. Už teď slyšíme hlasy, čí díl je lepší. Mně osobně se líbí víc ten Tenin. Dopsala ho jako první a tak jsem se mohla vyhnout trefně popsaným situacím našeho života, které jsme prožívaly společně. Já pak mohla psát většinou jen o tom, u čeho Tena nebyla.
     Ostatně tady máte k nakouknutí pár ukázek. Osobně mám biografie moc ráda, nacházela jsem v nich vždycky spoustu inspirace a doufám, že si počtete a možná vás něco z toho také bude inspirovat.

Martha, říjen 2007

TENA:

První den ve škole jsem vstoupila do kolektivu, kde se děcka znala snad už od mateřské školky. V podobné situaci jsem se ocitla sice víckrát, ale nikdy jsem nebyla jediná Řekyně, tak jsem si nepřipadala jako exotické zvíře. Teď v osmičce to bylo jiné. V první hodině češtiny jsem neušla pozornosti učitele Husáka. Zavolal si mě k tabuli a vyzval mě, abych se jako nová žákyně představila celé třídě. „Jmenuji se Partena Elefteriadu.“ To už se mezi žáky ozývalo přitlumené prskání. „Jáák?“ zeptal se Husák.
„Partena Elefteriadu“ řekla jsem jeho botám, rudá v obličeji…
„Aha, tak nám to napiš na tabuli!“ požádal mě učitel.
Chvíli trvalo, než jsem těch osmnáct písmen na tabuli napsala. Pak si moje dílo zamyšleně prohlížel a řekl: „Tak milé děti, tohle se do zítřka budete muset naučit nazpaměť! Zapište si to! Víš co, děvče? Já ti budu říkat Esmeraldo!“ pokyvoval hlavou a stále koukal na tabuli. Třída měla aspoň při té školní nudě skvělé povyražení. Takové zdržení s novou žákyní se hned tak nenaskytne. Opravdu své slovo dodržel a často mě tak říkával. Když měl náš ročník po dlouhé době sraz, tak na mě bývalí spolužáci volali Esmeraldo, a já doufala, že se na to už dávno zapomnělo.
Učitel Husák byl svéráz. To by potvrdil každý, kdo s ním přišel do styku. Během hodiny a při diktátech míval směšné průpovídky, které jsme si i po letech připomínali. Psal se diktát a za hrobového ticha třeba řekl : „Á Esmeralda píše ve slově žvýkati na y nahoře puntíček a dole pytlíček! Já si potom vyberu, co se bude víc hodit. Ona je Řekyně a může si to dovolit, že?“ nebo „ Jak to že nestíháš moje diktování, Nevrklo? Tady Partena je Řekyně a ta se neptá ale, píše.“ Díky mému původu na mě bylo víc vidět. Kvůli výbornému prospěchu to určitě nebylo.Všichni víme, že ve škole se taková pozornost nehodí a ke všemu začínám na E!

MARTHA:

Úvod knihy - pan Karel Steigerwald.

Marthu a Tenu jsem miloval - od začátku, kdy jsem je poznal, Marthu víc, vlastně nevím přesně proč. Asi že Tena byla hezčí. (Jako by to dnes hrálo roli). Přitahovalo mě na nich, krom toho, že byly obě krásné a dráždivé, že byly cizinky. Znát cizinky bylo vzrušující - v době, kdy jsme málem neznali ani sami sebe, natož cizinky. Ano, byly cizokrajné, vzdálené, řecké, voněly mi něčím, co mi bylo v té době zcela nedostupné - voněly mi, nelekejte se, svobodou. Asi jsem to vztahoval i k těm písním, které jsem miloval stejně jako ty zpěvačky.
Protože znát se v tom Husákově žaláři s Řekyněmi, sdílet jejich svobodné myšlení, čímž myslím přirozeně i jejich svobodně zpívající hlasy, sdílet jejich tehdejším poměrům neodpovídající vkus (a názory) a volnost - bylo povznášející.
Já vím, byly to dcery uprchlých řeckých komunistů revolucionářů. Ale smutným svědectvím pro české komunisty je i fakt, že jejich nádherný a svobodný otec Menelaos Svoboda Elefteriadis, tehdejší české poměry složené z duchamorné nudy kancelářských parchantů, převyšoval. Čím? Je to překvapující, ale opět svobodou - romantického buřiče darebáka.
Kdo v tom cítí ironii, cítí ji dobře, a přesto - až vám bude někdy těžko v životě, mějte za kamarády dvě rozpustilé a svobodné Řekyně, které do Čech a do vašeho klína spadly úradkem zloby dějin, a které se v tom pádu staly něčím, co chci chválit - českými Řekyněmi, nebo řeckými Čechyněmi. A to je pro nás Čechy velký dar - že i Řek chce být někdy námi.
Možná že toto mé vyznání nevystihuje vůbec nic - že můj vztah k Martě a Teně je ještě něco zcela jiného - kdo ví. Ale já to tak beru - žil jsem s nimi a vedle nich a bylo to tak dobře.
Karel Steigerwald

MARTHA ELEFTERIADU

Foto: Taras Kuščynskij

První koncert, na kterém jsem byla

V řeckých domovech jsme byly do mé deváté třídy. Pak mě přemístili do Opavy, na gymnázium, kde jsem strávila pouhé dva měsíce. Opava se mi zapsala jako město s nezapomenutelným zážitkem v podobě prvního koncertního vystoupení, které jsem kdy viděla.
Byl to Semafor v době jeho největší slávy. Dostala jsem se na ně omylem. Na internátu jsme měli nahlásit, kdo všechno půjde na koncert, samozřejmě se to týkalo jen vyšších ročníků. Já, která jsem byla v prvním, jsem si o tom mohla jen zdát.
Tenkrát se ale holky z vyšších ročníků kvůli mně dopustily drobného podvůdku. Věděly, že zpívám a jak mi na tom záleží, abych to viděla. Nahlásily pár jmen a mezi nimi i Martu z jejich ročníku. Místo ní jsem ale proklouzla já.
Byl to pro mně neskutečný večer, Pilarová s Matuškou byli úchvatní, jeden hit střídal druhý. Když to skončilo, stály jsme ještě s holkama před kulturákem a čekaly na ně, abychom je aspoň na chvíli zahlídly.
No a pak se stal ten „zázrak“. Matuška právě procházel kolem a prohodil k nám: „To je zima, co holky?“ Naše blaženost nebrala konce. Žila jsem z toho koncertu asi rok. Ale tenkrát mně ještě nenapadlo, že by tohle mohlo být jednou moje povolání. Blanka Chládková - já vás naučím zpívat...

Po jedné soutěži, kam nás vyslali z domova v Ivančicích, si nás vyhlídla báječná paní profesorka Blanka Chládková, která seděla v porotě. Měly jsme štěstí, protože to byla empatická paní, která uměla zacházet s dívkami „v rozpuku,“ ve kterém jsme se právě obě značně zmítaly, a taky se všemi zmatky toho věku. Byla trpělivá, když jsem dostávala záchvaty smíchu při pohledu do zrcadla při kontrolování správného dýchání, a taky nad tím „umělým“ tvořením tónu, který jsem uměla lehce napodobit.
Tím spíš jsem si ale byla naprosto jistá, že tohle není způsob interpretace, se kterým bych chtěla jít dál. Zajímala mě přirozená tvorba hlasu a jeho vyznění. Dodnes jsem docela citlivá vůči i těm nejmenším projevům manýr při vytváření tónů a vnitřně se ošívám a trpím, jsem-li někde, odkud nemůžu utéct a musím to nuceně vyslechnout. Je jedno, zda jsou to manýry v popu nebo v opeře. Sama jsem hodně vybíravá na to, jaké zvuky na sebe nechám působit. Došla jsem k tomu, že tam, kde chybí vnitřní plamen, cit a jakési propojení muziky s celým člověkem, přestává mě to zajímat.
Je to zdržování a nepřesvědčí mě ani sebeumnější ekvilibristika. Je to prázdné. Proto jsem tak citlivá na vnější předvádění všeho druhu. Zpívá-li někdo tak, že v podtextu říká: Podívejte jak krásně zpívám, pak je to špatně. Zpívá-li ale někdo tak, že v podtextu zní: Znám nádhernou písničku, mám z ní takovou radost, že vám ji musím teď hned zazpívat, tak je to správně, pak na vás přenese onu radost, kterou z ní sám má, a pak ji s ním můžou sdílet i ostatní...
Zpívání je pro mě pořád velmi intimní záležitost, něco jako spojení sám se sebou a s ostatními. Taky jsem se dřív při zpívání styděla. Dodnes je to pro mě něco výsostně vnitřního, někdy mi připadá nestydaté, že se na mě přitom dívá tolik lidí. Nejlepší by bylo, kdyby zavřeli oči a jen poslouchali. Pak bysme byli víc „spolu“. Kdysi jsem naší první kapele navrhla, abych mohla zpívat za prosvětlenou plachtou, takže by byla vidět jen silueta. Kluci se smáli, vzali to jako povedený vtip, ale mně by tenkrát tohle opatření docela pomohlo vnitřně se uvolnit a dát do toho svobodně všechno.
Ještě ke zpívání. Vraceli jsme se ze společného představení s Honzou Malířem. Měl se svým bráchou malý jazzový band, se kterým jsem si občas zazpívala. Přivezl mě před dům a ještě jsme seděli chvíli v autě, povídali si a poslouchali Chrise Reu. Jeho zpívání se mně silně dotýká, má v hlase obrovský klid a něhu, umí vyladit do láskyplnosti...
Po chvíli poslouchání řekl Honza najednou: „Při jeho muzice jsem se naposledy zamiloval“. A já jen: „Taky bych chtěla takhle zpívat, aby se lidi při tom do sebe zamilovávali“. Honza zvedl hlavu: „Martho, ale ty tak zpíváš!“...
A to byla velká poklona.

Naši popularitu si tatínek hezky užil aneb To já jsem jejich tatínek

Poprvé byl tatínek svědkem našeho zřetelně velkého úspěchu v Praze v divadle Apollo, kam se dokonce přišel podívat tehdy už nejslavnější Karel Gott, který se právě vrátil z Las Vegas.
Apollo mělo tou dobou svoje stanoviště v Městské knihovně. Zpívaly jsme tam blok písniček v pořadu, kde hosté, vítězní talenti ze všech krajů republiky, neměli vůbec přidávat. Publikum si nás ale každý večer pravidelně vytleskalo zpátky. To naše hostitele přesvědčilo, že úspěch prvního večera nebyl náhodný.
Tatínek si samozřejmě vychutnal všechny tři koncerty po sobě, v publiku přímo zářil, byl blažený a dojatý. Vůbec jsem se na to místo nemohla podívat. Věděla jsem, že myslí na maminku, po které jsme ten talent zdědily, i na to, jak by se z toho těšila. Kdybych se tam totiž byť jen letmo podívala, stáhlo by se mi hrdlo a nezazpívala bych ani notu.
Byly jsme na začátku a teprve se učily vyrovnávat se s emočními vlnami a se vším, co se může na pódiu odehrát. Chce to jako všechno čas, aby to člověk zkorigoval a našel tu správnou míru. Senzitivitu zrušit nemůžeme, je to danost a ke svému povolání ji samozřejmě potřebujeme. Je to nakonec to nejsilnější, co se mezi jevištěm a hledištěm přenáší. Ale ovládnout všechny tyhle věci chtělo ještě praxi a hodně hraní.
Otec mi pak líčil, jak byl šťastný, když poslouchal nadšené lidi komentovat naše zpívání, a že měl chuť dát nějak všem okolo vědět, že to ON je náš tatínek.
Po představení ho Jirka Štaidl nakonec vzal stranou a nabídl nám možnost zpívat v Apollu pravidelně. Za každé vystoupení bychom dostaly rovné dvě stovky! Do té doby jsme byly amatérky, šťastné, že si zapíváme a ještě nám za to dají devadesát korun.
Ale já si zpívání s penězi vůbec nespojovala, bylo to pro mě území čiré radosti. Otec mě tehdy pěkně překvapil. Do té doby jsme pro něho byly jen děti, které musel před vším chránit. Teď nám svou odpovědí udělil vstupenku do dospělé samostatnosti, řekl: „Já myslím, že moje děvčata jsou rozumná a vědí co chtějí dělat, nechám to na nich. Ony vám odpoví samy, jak se rozhodnou.“
Ale my už rozhodnuté byly. Cítily jsme se jako „bigbíťačky“ a dobře se rozjíždějící práci s kapelou Aleše Sigmunda jsme braly jako něco opravdu svého. Měly jsme v něm dvorního autora, za sebou kapelu, před sebou možnosti vybudovat si postupně vlastní repertoár. Co chtít víc?
Možná ještě stojí za zmínku, jak to vypadalo v zákulisí Apolla. Potkaly jsme se tam tehdy s největšími českými hvězdami té doby. S Petrem a Janem Spálenými, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou, bratry Jirkou a Láďou Štaidlovými a s dalšími. Laskavá Pavlína Filipovská se nás v šatně ujala jako domácí paní. Obstarala nám něco k pití a dokonce nám pomohla s líčením a půjčila něco ze své kosmetiky, prostě se chovala mile.
Je to zvláštní, na takové drobnosti se nezapomíná, jimi se vám lidi zapíšou do srdce. Pavlínino přijetí v Apollu pro mě v tom okamžiku opravdu znamenalo hodně.
Řekové mají pořekadlo „Me ena milo, kanis filo“, což znamená: I jedno podané jablko stačí k tomu, aby sis udělal přítele...
Kdo se zapsal jako nabob, byl Láďa Štaidl. Nebral si servítky a s despektem zkritizoval naše oblečení. Jeho přezíravé chování ale naprosto vyvážil jeho bratr Jirka. Ten se stal pro svou milotu naším miláčkem. Nebylo v tom nic hraného, taková byla jeho povaha. Mockrát jsem si říkala proč je to tak, že ti lepší odcházejí dřív?
Jirka nás s Honzou Spáleným pozval na schůzku, jejímž účelem bylo promluvit si o podmínkách našeho hostování v Apollu a vůbec seznámit se. Chtěli si asi oťuknout, co jsme zač. Bylo to na Vinohradech, ve vile jejich otce. Fascinovalo mě tehdy poněkud procovské zařízení vily, všude starožitnosti a zatěžkaná atmosféra bytu. Neuměla jsem si představit, že bych se v takovém prostředí pohybovala pořád, tísnilo by mě to, všechno by na mě padalo.
Dost nenuceně jsme se tam rozhlížely, já přitom vzala do ruky starožitný rámeček z mosazi a prohlížela si jeho filigránské ornamenty. Mluvilo se o všem možném, ale hlavně nám Jirka po celou dobu pouštěl výbornou muziku, která tady tenkrát nebyla ke slyšení ani k sehnání. Kluci byli vtipní a muzika skvělá.
Když jsme pak odcházely, překvapil mě Jirka tím, že vzal z knihovny rámeček, který jsem obdivovala, a věnoval mi ho. Mám ho dodnes a připomíná mi jeho mírný úsměv a chytré oči.

Menšík, My Vančáci aneb Holky, já si vás vážím...

Při jednom zájezdu v Čechách jsme se potkali v hotelu s panem Menšíkem. My jsme tam bydleli a vyjížděli do okolí na své koncerty a pan Menšík tam pobýval se štábem pana režiséra Vorlíčka a právě točili Popelku. „Jé pane Menšík, a co tam hrajete?“
„No já tam hraju prince a tady Pavlík podkoního.“
To, že Pavel Trávníček hraje prince, jsem samozřejmě věděla. Bylo to v době, kdy jsem s ním velmi intenzivně „kamarádila“. Pavlík byl tehdy princem v rozpuku a byl přesně takový, jak ho na plátně v Popelce vidíme dodnes. Byli jsme zamilovaní a jezdili jsme spolu i na koně, protože se k roli musel naučit dobře jezdit, a tak jsem se občas učila s ním. Byla to těžká romantika se vším všudy, která ovšem netrvala dlouho. Přece jen jsme byli hodně, hodně rozdílní.
Ty dny jsme často po představení seděli s jejich štábem na večeři a dlouho do noci si povídali. V jednom momentě se Menšík při večeři naklonil a pošeptal mi: „Holky,víte že si vás opravdu vážím?“
„Vy nás? A za co pane Menšík? To my si vás vážíme.“
„Jednak proto, že jste Vančačky“, tak si říkali ivančičtí, odkud Menšík pocházel, Vančáci a Vančačky, „no a potom, že jste vyrostly v neblahých poměrech, a přesto jste se prosadily se svým talentem.“
To mě dojalo. On totiž jako Vančák dobře znal dětský domov v Ivančicích, na kraji lesa u řeky Rény, kde jsme s Tenou prožily dva roky...
Na děti z domovů se spousta lidí dívá s předsudky, automaticky se předpokládá, že nebudou zcela v pořádku. Ale někdo může vyrůst v bezvadném prostředí a stane se z něj grázl. Jiný nemusí mít inspirativní rodiče a nejlepší prostředí, a přesto vynikne. Záleží na tom, co tě ovlivní, jak jsi schopný se učit a být otevřený dobrým vlivům zvenku.

Čeština a my... řečtina a my...

Jelikož tu žijeme odmalička, češtinu jsme se učily téměř současně s řečtinou a makedonštinou. Když se od dětství pohybujete v dvojjazyčném prostředí, nejsou pro vás jazyky takovým oříškem. Dítě si brzy zvykne, že určitý jazyk se váže na určité osoby, nepřekládá smysl slov z jednoho jazyka do druhého, ale bere každý jazyk jako svébytný systém s jeho zvláštnostmi. Pomáhají mu k tomu idiomy, které se doslovně překládat nedají, musí se prostě vzít tak, jak jsou v každém jazyce vyjádřeny. Čeština nám nikdy nedělala žádné potíže, je to dokonce jazyk, který ze všech co známe, ovládáme nejlépe. Vždyť jsme v něm žily od školky po vysokou. To spíš, když jsme přijeli do Řecka nás v prvních letech, prozradilo, že zde nežijeme, protože jsme mluvily řečtinou, ovlivněnou tím, jak se mluvilo za dob našich rodičů. Nebyl to samozřejmě velký rozdíl, ale určitý posun se za ta léta jistě projevil. Díky hudebnímu sluchu nám ale netrvá dlouho pochytit a zafixovat si nové fráze, kterými se častují hlavně mladí lidé, kteří ve snaze odlišit se od dospělých doplňují všude na světě svůj jazyk generačními idiomy. Dnešní řečtina je – tak jako ostatně mnoho evropských jazyků – plná anglických novotvarů. Myslím, že totéž se za několik let přihodí češtině, když teď došlo k propojení se světem. V řečtině to našemu uchu zní někdy docela legračně, třeba anglická jména rockerů jako Mike Jagger, jak psaná, tak vyslovená. Řekové jeho jméno vysloví jako Majk Tzáger, pokud ho nenapíší přímo latinkou, pak ho přepisují alfabetou foneticky a to mým očím připadá přímo křiklavé... No, asi chtějí Anglánům oplatit to, že to krásné jméno Evrópi – Evropa, zkomolili na Júúrop. Je to záhada, jak z otevřeného - ev - může vzniknout uzavřené - jů - . Vzniklo to zřejmě proto, že řecky se Evropa píše s -y-, které psané vypadá jako -u- . Ach jo, jak důležití jsou překladatelé... Co se týče pravopisu řečtiny, dala nám v dětství docela zabrat. Považte jen, že má šest druhů -i- , dvě -e- a dvě -o- .
No prosím, a pak mi říkejte, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě - hned po čínštině...

Naši kluci… Rychle, dokud si někdo na něco vzpomene...

V létě jsme se na Moravě potkali na jednom pódiu s kapelou Čankišou, kde hrál i náš bývalý bubeník Zdeněk Kluka a začal spontánně vzpomínat na léta, kdy s námi hrál. Moc mě potěšilo, když pravil: „Martho, pro mě to byly nejkrásnější roky hraní a nejvíc jsem se tam naučil...“ A tak mě napadlo vyzvat všechny kluky z Progressu, aby vydolovali, co jim z těch dob zbylo v paměti...a hleďme, něco se přece jen vynořilo. Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Honza Sochor i Aleš Sigmund vzpomínají...

nahoru řecké tance

PAVEL VÁNĚ, kytarista:

Zkouším přimhouřit oči a vybavit si ten krásný čas nerozvážné mladosti někdy před třiceti lety. V lehounkém alkoholovém opojení té doby slyším hluboký hlas Teny i křišťálové trylky široké palety barev sólových partů Marthy. Naše téměř zralé filozofování, ale i moje nedospěle furiantské „machrování“. Vzpomínám na naše spletité vztahy plné emocí, jak jsme se měli a někdy zas neměli rádi, na společný život na šňůrách, cítím únavu nekonečných přejezdů v autech nebo autobusem. Vnímám ještě tu radost z možnosti živit se muzikou, ale taky zahořklost bigbíťáků, odsunutých normalizací do role nájemných dělníků popmusic.
Vzpomenu si i na spoustu skvělých lidí, s kterými jsme se díky holkám seznámili. A jak jsme měli v Plzni na hotelu dokonce vánoční stromeček, jak holky vařily řecká jídla, jak kluci soutěžili v pojídání feferonek nebo jak jsme na Slovensku myli autobus tokajským vínem. A jak jsem si na pódiu před koncertem zkoušel potichu hrát na Alešův cimbál. A na spoustu fanynek. A šňůry po Polsku. A byla to taky škola muzikantského řemesla. Stovky koncertů, hraní z listu, spousta nahrávání, každý rok ve studiu při natáčení nové LP desky. A když jsme se my muzikanti později zase vrátili k bigbítu, znalost nepravidelných řeckých rytmů nám všem pomohla bez problémů se pohybovat v náročných jazzrockových složitostech.
Ale hlavně vzpomínám, jak to všechno bylo fajn a bez problémů. I když... jednou, asi po dvou hodinách čekání na Marthu, přišla k autobusu se slovy „kdo brzo chodí, sám sobě škodí…„ no, jednou...
Ach jo, Pavel má pravdu, nedochvilnost je moje celoživotní, nevykořenitelná vlastnost…a velmi řecká vlastnost. Takže za to vlastně nemůžu, mám to prostě v genech.

ZDENĚK KLUKA, bubeník:

Spolupráce s Marthou a Tenou a potažmo s Alešem Sigmundem a Bobem Frídlem ze mně už v roce 1970 udělala „volnonohaře", čili osobu samostatně výdělečně činnou, řečeno současnou terminologií. Mnoho jsem se tam naučil:

profesionálně doprovázet vynikající pěvecké duo
vyžít s 25 Kčs /diety/ denně po celou šňůru
že hrát opilý nejde
za všechno, co se stane na podiu můžou umělci
když na zpěvačky zepředu svítí reflektory,pro kapelu za nimi jsou jejich šaty průhledné
že v hospodách IV. cenové skupiny nevědí, co je to jasmínový čaj
poslouchat krásné řecké písně
liché rytmy
když sedí zvukař těsně pod pódiem, nepozná, že hraje jen na odposlechy a přitom do sálu nic nehraje
nedá se spoléhat na naladěné místní klavíry
když se sestry hádají mezi sebou, nemá se do toho plést, protože se spojí proti tobě
v autobusu se dá spát na čtyřech sedadlech s nohama nad uličkou
kapela má hrát tak dobře, aby vynikali zpěváci
ladění je relativní rytmus ne

Bylo by toho asi ještě mnoho...
Martha s Tenou byly na dlouhých cestách výbornými kamarádkami a jen tak se daly přežít nekonečné, někdy i třítýdenní šňůry.
Byla to prostě krásná doba, i když se nesměl hrát bigbít, protože byla doba normalizace. Ale my jsme byli mladí a to je pak krásná každá doba.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze Petra Gratiase na LP Modré království.

Produkce: Aleš Sigmund

Třetí řadové studiové album posunulo možnosti sesterského dua do další dimenze vnímání. Stejně jako na předešlých albech, i zde máme co do činění s pestrou žánrovou nabídkou vlastní tvorby kapelníka a autora Aleše Sigmunda, ale i se zahraničními písněmi, které dovytvářejí celkový dojem z celého projektu. Sestava doprovodné skupiny zaznamená tentokrát jedinou výměnu a to na baskytaristickém postu. Skupina Aleše Sigmunda střídala poměrně často basové hráče (skoro jako tehdejší Olympic). Kladu si otázku, proč nebyl v kapele natrvalo obsazen univerzální hráč na varhany, elektrické piano a klavír… Třebaže mezi hostujícími hudebníky klávesy objevíme, trvalé místo v kapele nemají, což i přes dokonalou souhru skupiny lze považovat za nevýhodu. Album se repertoárově opět proměnilo, obecně řečeno, že poněkud ubylo ryzejší rockové orientace, více čitelné na předešlých albech, třebaže na koncertech to nijak zjevné nebylo a i tolerantní „bigbíti“, kteří v té době postrádali na československých pódiích větší údernost a zemitost, to dokázali ocenit… Sigmund sice jednoznačně nezapřel původní bígbítovou orientaci (třebaže mu to na předešlém projektu vyčítám), ale jakoby se zdráhal ji více aplikovat do dané doby a výrazněji sázel na rozmanitější aranžérskou práci ve spojení žesťů a smyčců… Ale možná byl také pod neviditelným tlakem Pantonu, který „nařizoval“ orientovat Marthu a Tenu Elefteriadu ke střednímu proudu… Těžko soudit. Nahrávací proces se tentokrát přesunul z Brna do Prahy a byl realizován v pražském Studiu A v Karlíně.

Úvodní skladba má patřičný odpich a podmanivou zpěvnost, které zaručují písni Kolem páté (Aleš Sigmund) hitové ambice. Významný instrumentální přínos tkví v použití řeckého bouzouki, jež dodává melodii zajímavá harmonická přediva a osobitou atmosféru, stejně jako Hubáčkova šlapající baskytara. Třebaže text neřeší žádná hlubokomyslná témata, do písně zapadne svou samozřejmostí a sdělností… Martha a Tena podávají výtečný výkon po všech stránkách. Zpívají s lehkostí a samozřejmostí, navíc bez „sesterské rivality“. Zdařile zvolená píseň na úvod!

Modré království (Aleš Sigmund) lze označit za pilotní skladbu celého alba. Její podmanivou baladickou charakteristiku ústrojným způsobem v melodramatu spojují flétna, smyčce, akustická kytara. Pohádková atmosféra nás snivým způsobem odnáší do světa fantazie. Hudební doprovod a pěvecké provedení má široký záběr a emocionální náboj, s nímž Martha svým výše posazeným hlasem dokáže velmi sugestivně zacházet, což jí umožňuje rovněž i kreativní přemýšlivý text. Lyrika se zde snoubí s melancholií. Píseň patří k nejsvětlejším okamžikům na albu, má svoji vnitřní krásu a typ neokázalé majestátnosti…. Obstála by rovněž i jako instrumentální skladba v alternativní verzi, ale to v té době nebylo myslitelné a formát alba by to ani neumožňoval.

Medicína (When You Find Out Where You´re Goin Let Me Know) (Linda Laurieová / Ondřej Suchý) Převzatý zahraniční originál získal díky Ondřeji Suchému v českém textu osobitou řemeslnou poetiku. Úvodní akustická kytara navodí určitou melancholii, která sice zůstává v citlivém zpěvu zachována, ale připojený orchestrální doprovod za asistence smyčců přináší spíše méně podnětné téma k hudebnímu zamyšlení…

Dalším, tentokrát výrazně silným příspěvkem na albu je bezesporu Tohle boogie-woogie (Boogie Woogie Bugle Boy) (D. Raye, H. Prince / Aleš Sigmund). Hniličkovo trumpetové sólo nás přenáší do jazzu třicátých a čtyřicátých let, Martha a Tena perfektně swingují a frázují jakoby vyrostly v newyorském prostředí jazzových klubů jako byl třeba filmový Cottonfields s Richardem Gerem v hlavní roli. Skladba potvrzuje, že brněnské „bigbítky“ svým širokým záběrem nenásilným a emocionálně vyváženým způsobem dokáží překonávat žánrová omezení. Dokázal bych si živě představit, že by mohly obě sestry natočit celé album swingových evergreenů podepřených texty Pavla Kopty. Ze skladby je cítit, jak se Martha i Tena při natáčení dokázaly odvázat a elegantně tak smazaly hranici mezi prací a zábavou… Výtečná práce po všech stránkách!

Skladba Nejdelší most (Tant pis pour moi) (Bernet, Gérard, Kytaris / Aleš Sigmund) má v sobě francouzskou okázalost a široký prostorový záběr. Sigmund chtěl pravděpodobně dokázat, že nejenom melodickým bigbítem, podmanivým soulem a šlapajícím swingem lze deklarovat žánrovou podobu jeho svěřenkyň, ale že i kantiléna jim není cizí. Pěvecky podávají Martha a Tena výtečný výkon, zejména v refrénu je to velmi zřejmé. Na festivalových kláních by skladba zcela určitě získala patřičné body…

Píseň Kde se hvězdy očím ztrácejí (Without You) (Pete Ham, Tom Evans / Aleš Sigmund) pochází z dílny anglické skupiny Badfinger (chráněnců legendárních Beatles), kteří zahájili poměrně úspěšné tažení se svým melodickým rockem už koncem šedesátých let. Klavírní vstup a vroucný interpretační vklad Marthy a vzápětí se připojující Teny má svou nespornou vnitřní gradaci, aranžmá je pojímáno trochu v duchu známého violoncellisty Paula Buckmastera a připomíná první alba Eltona Johna. Zdařilý vklad pro celé album. Velmi povedená umělecká platforma, opírající se o silný melodický základ. Vynikající aranžmá po všech stránkách!

Skladba Jen housle pláčou dál (Aleš Sigmund) zabloudí do hájemství country. Dobře zahraná a interpretovaná píseň si zachovává svou pocitovou polohu ironického nadhledu, bez patetického nánosu, ale countryoví vyznavači nejspíš neobjeví záměr vyrovnat se s hudbou amerického venkova a pro milovníky bigbítu, ale i soulu to bude spíš hůře stravitelná pilulka. Westernová atmosféra se stylotvornými houslemi Igora Vavrdy, doprovázená autentickými šumy a ruchy v pozadí. Na druhé straně je zde ale sympatický záměr, odlehčit celé pojetí alba a vložit do jeho drážek i trochu humoru a alespoň na chvíli se vymanit z nějakých stylotvorných mantinelů. Martha a Tena dokázaly díky své přirozené inteligenci, že jim vztah k humoru není cizí, což u slabšího pohlaví nebývá běžnou zvyklostí…

Ukolébavka (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) konejšivá atmosféra příjemné pohody, která v určitých momentech přiblíží neokázalé kytarové mistrovství již dříve vzpomínaného Petera Greena (Fleetwood Mac). Navíc kytarista Pavel Váně občas ve své hře neváhá použít i hraní v oktávách podle modelu Wese Montgomeryho, aniž by byl ryzí jazzman. Píseň je sólovou příležitostí pro Tenu Elefteriadu, která se s tématem velmi zdařile vyrovnává a její níže položený hlas má svou sametovou podmanivost.

Jako babí léto (Aleš Sigmund) je další balada pro akustickou kytaru a rozjímavý hlas Marthy, který se posléze rozevře do prostoru podepřen Machkovými smyčci. Píseň stojí na intimním sdělení, které podmalovávají (opět) upozaděné varhany, nevýbojná rytmika a utlumená elektrická kytara. Melancholie skladby má však silné základy – žádné laciné sirupovité útoky na lidskou duši, ale obnažení vlastních pocitů ve věrohodném vyznění.

Skladba Zpívám si jen tak (Heart Of The Country) (Paul McCartney / Aleš Sigmund) je opět zahraniční záležitostí, otextovanou Sigmundem a přináší oživení. Ex-Beatle Paul McCartney ji prezentuje na svém druhém sólovém albovém počinu Ram. Formálně není písni co vytknout, možná mohlo být popřáno více prostoru akustickým kytarám, jejichž zvonění a elastické tóny zde poněkud postrádám (může to být ale také díky nešťastně sejmutému záznamu). Píseň získala nový rozměr, včetně vstupu varhan a krátkého Marthina jazzového scatu, který jí velmi sluší… Sesterské duo naopak proměnilo původní country blues v dobře swingující skladbu s patřičným výrazem v projevu… Zcela neoddiskutovatelně je tato verze zdařilejším hudebním počinem, než ta, kterou v Návštěvním dnu divadla Semafor interpretovala Zuzana Burianová (!?) známá z televizní obrazovky.

Předposledním písňovým vkladem Starý známý jménem Čas (Creeque Alley) (John Phillips, Mary Gilliamová / Aleš Sigmund) je hit legendárních amerických Mamas And Papas z šedesátých let, který symbolizuje Sigmundův vztah k hudbě „léta lásky“, stejně tak jako jejich podmanivé vokály učarovaly oběma sestrám. Interpretačně podmanivý výkon s patřičným výrazem, ale méně už se spolehlivým doprovodem hudební složky… doprovodu jakoby chyběl větší švih. Martha a Tena si (s jistým zpožděním) splnily dávný sen, vyrovnat se s bohatými harmoniemi slavné americké vokální skupiny a vrátit je do obecného povědomí… Vstup jazzmanů Bromova big-bandu je sice bezchybný s výtečným frázováním, ale možná zde měly dostat větší prostor kytary a klávesy, lépe by to korespondovalo s originálem a doprovodná skupina by lépe „obhájila“ svou přítomnost.

Závěrečná píseň Svět se mi rájem stal (Aleš Sigmund). Valčíkovým tempem se nese finále této Sigmundovy písně. Popustil se prostor kantiléně a univerzálnímu použití, v níž opět podle dobových zvyklostí dostávaly příležitost Machkovy smyčce, nevýbojná rytmika a příliš krotká kytara a flétna. Více se k hudebnímu doprovodu říci nedá, zato Martha a Tena Elefteriadu podávají výtečný pěvecký výkon, který zazáří zejména v refrénu a opět pociťuji ty nepopsatelné vibrace z jejich výrazových prostředků…

Skupina Aleše Sigmunda

Martha Elefteriadu: zpěv (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12)

Tena Elefteriadu: zpěv (1, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 12)

Aleš Sigmund: kytara, buzuki, elektrický cimbál

Pavel Váně: kytara

Jan Hubáček: baskytara

Ladislav Tuhý: bicí nástroje

Hosté:

Smyčcový orchestr Československého rozhlasu Brno řídí Miloš Machek

Orchestr Gustava Broma

Igor Vavrda: klavír, housle, celesta, varhany, kytara, percussion

Josef Blaha: varhany, hoboj

Josef Audes: barytonsaxofon, altsaxofon, klarinet

Zdeněk Novák: flétna

Jaromír Hnilička: trubka

Josef Pavlíček: trubka

Petr Horký: trubka

Jan Formánek: trombon

Mojmír Bártek: trombon

Gustav Brom jr.: trombon

Také třetí album Modré království (považované podle nějakého dobového interview se samotnými protagonistkami podle jejich mínění za nejlepší v jejich kariéře) se bohužel opět vyhnulo komplexnímu digitálnímu zpracování a jeho vydání pravděpodobně není ani zařazeno do současného supraphonského edičního plánu….

Hudební publicista a historik si položí otázku, proč se tak dosud nestalo? Posluchač a pamětník si zase naopak položí otázku, čím jsou Martha a Tena Elefteriadu tak výjimečné? Na první otázku může dát kvalifikovanou odpověď jedině redakční rada Supraphonu, zatímco na druhou otázku je odpověď jednoznačná.

V historii československé populární hudby nenajdeme jinou sesterskou dvojici, která by tak nezaměnitelným hlasovým timbrem, emotivním podáním a precizním výrazem lépe demonstrovala svou uměleckou výlučnost.

Kromě toho jejich hlasové dispozice a intonačně ukotvený přednes je řadí do domácí galerie nejoriginálnějších zpěvaček, jaké jsme kdy měli a jaké asi budeme mít i nadále. Jejich na české poměry exotický původ a měkká výslovnost, přesto však žánrová pestrost je řadí v domácí pop-music do kategorie prolínání takových žánrů jako je soul, bigbít, swing, country a world-music, aniž by někdy výrazně propadly do hudebního suterénu, na rozdíl od jiných renomovanějších a prosazovanějších zpěvaček.

Za minulého režimu sice nepatřily k aktivnímu undergroundu, ale také nepoklonkovaly nějakou lacinou angažovaností tehdejším kulturtrégrům a principálům na ministerstvu kultury nebo Pragokoncertu a prezentovaly se pouze svým přesvědčivým a osobitým způsobem interpretace, aniž se snížily k nějakým pokleslým kompromisům…

Album Modré království posunulo po skladatelské a zejména aranžérské stránce produkci Marthy a Teny do propracovanější polohy. Jejich pěvecké výkony nepostrádají suverenitu, profesionální jistotu a nezapomenutelný výraz podání. Je třeba si však přiznat, že oproti prvnímu albu a částečně i druhému, zde ubylo bigbítové orientace a celá koncepce alba se přesunula do středního proudu. Možná ta změna nebyla od věci, ale místo kantilénové podoby některých příspěvků měla být cílenější tendence k nekomplikovanému jazzu a i k soulu. Tohle boogie-woogie, ale i Zpívám si jen tak potvrzují legitimitu mého tvrzení. Tohle ovšem není výtka, ale jen subjektivní konstatování…. Ostatně vývoj druhé poloviny sedmdesátých let moje slova potvrdí.

Pochválit je třeba i originálně pojednaný obal desky, který představuje zabalený balík s patřičnými razítky, nálepkami a známkami. Byl to svěží a neotřelý nápad, který byl na svou dobu poměrně nezvyklý a právě proto upoutával zaslouženou pozornost.

Znovu si musím postesknout, že nebyly Sigmundovy písně, ale i převzatý materiál textařsky svěřeny spíše básníkům-textařům Pavlu Vrbovi, Pavlu Koptovi nebo hodně vytíženému Zdeňku Rytířovi, pozvedlo by to ještě více úroveň alba a obě sestry by se mohly více „najít“ v básnivějších, metaforičtějších, ale i kreativnějších polohách. Sigmundova kontrola nad albem byla až příliš absolutní – Martha a Tena si v té době už mohly dovolit více ovlivňovat svůj repertoár. To není výtka, ale konstatování.

Přesto je pro mne (třebaže v sobě cítím nezpochybnitelnou rockovou identitu) příjemným svátkem vracet se k tomuto albu, protože jaksi pokradmu sahá na duši bez jakýchkoliv předstíraných a velkopanských gest jiných „mistrů“ tehdejších časů, kteří dokázali spíše kazit vkus než ho zušlechťovat.... Díky za něj!

PETR GRATIAS – nezávislý hudební publicista (a kamarád)

Recenze Petra Gratiase na LP Hrej dál (Play On) (Panton ©1972)

Produkce: Aleš Sigmund

Druhé řadové studiové album mělo navázat na úspěch předešlého titulu. Na rozdíl od předešlého, byl i text sleevenote, ale i názvy skladeb, hráčská obsazení a technická data uváděny nejen v českém jazyce, ale i v angličtině. Martha a Tena Elefteriadu přesáhly význam domácího prostředí a jejich turné v Polsku, ale i vystoupení ve Švýcarsku a tehdejším NSR jim zajistilo přízeň publika i v zahraničí, na což nahrávací společnost Panton navzdory neblahým poměrům normalizované kultury dokázala zareagovat dvojjazyčnou verzí.

Sestava doprovodné skupiny zaznamenala jisté proměny na hráčských postech, nicméně v seznamu hostujících hudebníků se opět objevila jména jazzmanů Bromova big-bandu. Vedle autorského přínosu Aleše Sigmunda bylo doplněno několik coververzí zahraničních skladeb v upravené pěvecké a aranžérské instrumentaci.

Album bylo nahráno v brněnském rozhlasovém studiu, se vstřícným domácím personálem, nakloněným Sigmundovým představám o podobě dlouhohrající desky.

Úvodní skladba Hrej dál (Hey Tonight) (John C. Fogerty / Petr Ulrych), pochází z repertoáru tehdy slavné americké skupiny Creedence Clearwater Revival, jíž Martha a Tena odpověděly na slavný hit s českým textem Petra Ulrycha… Navzdory tomu, že tato píseň posloužila i dalším skupinám a zpěvákům v tehdejších časech, toto pojetí se jeví jako zdařilý pokus vyrovnat se s tématem. Brno si tuto skladbu „užilo“ ještě v podání místní skupiny Speakers. Třebaže zpěvák Jiří Kameš se jako chlap přibližoval k fogertyovskému originálu, obecně byla verze Marthy a Teny a Skupiny Aleše Sigmunda zdařilejší a nosnější, třebaže měla poněkud zbytečně otupené rockové ostří proti C.C.R…

Unavená socha (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) je velmi silným autorským příspěvkem na albu. V zajímavě aranžované baladě s rockovým základem se vedle pěveckého výkonu Marthy a Teny uvedl výtečně vystavěným playbackovaným kreativním kytarovým sólem i Pavel Váně dominující celé skladbě… Pochvalu zaslouží i Sochorův klavír, kterému bylo popřáno mírně vystoupit z pozadí a vytvořit se zpěvem méně nápadný, přesto důležitý harmonický základ. Skladba patří zcela určitě mezi nejsilnější okamžiky na albu, v níž se skvěle propojují výrazné a podmanivé hlasy s nástrojovou instrumentací, v níž melancholii podmiňují i přítomné smyčce…

Když mám svátek (Aleš Sigmund) je písní, která v sobě nese kouzlo mejdanů a večírků, kdy se všichni baví a pro všechny „je noc ještě příliš mladá“, řečeno slovy básníka. Pavel Váně se svou rockovou identitou dodává skladbě patřičnou dimenzi a tak i tohle boogie má svůj švih. Škoda, že do skladby nebyly čitelněji implantovány varhany nebo elektrické piano (místo nadbytečných přiznávek žesťů). Dokázal bych si představit, jak si elektrická kytara a klávesy podávají ruce v přehledných duetech a píseň by získala výraznější zvukovou rozmanitost…

Do kategorie převzatých písní patří i Co všem je známo (To Love Somebody) (B., R., M. Gibb / A. Sigmund). Do zvláštní polohy byla přearanžována skladba australských pop-beatových Bee Gees. Vedle nečekaného Sigmundova cimbálu se v písni objevuje hlas baskytaristy Emanuela Sideridise (?), zde kupodivu méně průrazný, než jak jsme od něho jinde zvyklí, který se propojuje s hlasem Marthy a Teny. Celkové pojetí tlačí skladbu k soulovému cítění. Náladotvorná píseň poněkud netypického pojetí…

Jednou spolu půjdem světem (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka) je písní ve středním tempu, ve které Váně vystavěl přemýšlivé kytarové téma, opírající se o Sigmundovu melodii. Sochorovy varhany jsou bohužel opět jaksi upozaděny. Nabývám dojmu, že je to schválně (!?) Jestliže kytarám je na albu popřáno, jako by klávesám bylo zase ubráno. Tuhého bicí nástroje sice šlapou v přesném rytmu, ale jsou méně kreativní a výbušné na rozdíl od Klukových. Poštulka jako mimobrněnský textař na rozdíl od svého prvního úspěšného vstupu zde nepřináší více nosnější poetiky, která by se oběma sestrám lépe zpívala. Takový Zdeněk Rytíř by si s tématem poradil určitě zajímavějším způsobem.

Talisman (Georgos Katsaros, Pythagoras / Aleš Sigmund) první z řeckých písní otextoval Aleš Sigmund… Kapelník jako hráč na buzuki vykazuje výraznou snahu ovládnout tento nástroj, ale hostování nevidomého řeckého virtuosa Triandafilose Kakulise z brněnské skupiny Thermopyly by bylo přece jenom autentičtější. Více než text samotný zaujme melodická linka, která v harmoniích balkánské hudby v sobě nese dotek blízkého orientu, který je řeckou lidovou hudbou prostoupen a jeho podmanivost výtečně koresponduje s pěveckým pojetím Marthy a Teny. Tady cítíme jejich vnitřní sepětí s tématem. Škoda že obě dámy raději nezvolily zpívanou řečtinu, věrohodněji by zobrazila celkové pojetí.

Za výtečnou lze označit Půlnoc je pro mne ránem (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka), v níž se spojuje bigbítové tempo s výtečnými harmoniemi a jedinečným způsobem propojenými hlasy a sebejistým projevem, což je recept na úspěšný hit. Do české písně se docela zajímavým způsobem podařilo implantovat řecké rytmické postupy, v naší hudbě zcela nezvyklé a právě proto o to zajímavější. Staccato kláves je sice v pozadí (na rozdíl od Hniličkovy a Pavlíčkovy trubky), ale ozvou se i percussion!! Také tato píseň nápadným způsobem vyčnívá v tom pozitivním smyslu na albu, aniž by měla co do činění s nějakou lacinou podbízivostí.

Řecky zpívaná balada O Mythos (Manos Hadjidakis) zpívaná s výraznou podporou kytary a varhan Hammond v pozadí rozevírá široký prostor hladivé až konejšivé melodii a má charakter osobité ukolébavky, která mi vzdáleně připomene nálady některých písní britské rhythmandbluesové skupiny šedesátých let kytaristy Petera Greena ̶ Fleetwood Mac. Výtečná skladba, podmanivá a její subtilnost prokreslují konečně čitelnější varhany a dokonce i gong (!). Hitem se sice nestala, ale na albu má pevné místo a dotváří jeho koncepci.

Zlatý květ (Aleš Sigmund) od řeckého modelu se pro změnu vydáme k téměř jazzovému tématu. Martha a Tena perfektně swingují a dokazují, že jim styl třicátých a čtyřicátých let zalezl pod kůži a že s podobným hudebním materiálem si dokážou poradit. Jazzové přiznávky kytary a varhan sice tematicky do sebe zapadají, ale jako smysluplnější bych si dokázal představit výměnu „postavení ve hře“ a stylově nasládlému klarinetu bych přisoudil roli přiznávek a kytaře a varhanním rejstříkům bych popřál úlohu žesťů… Žádné hlasové exhibice, ale stylotvorná výtečná „služba“ tématu…

Jada wozy kolorowe (Stefan Rembowski / Jerzy Ficowski) má polský původ. Píseň je známá i u nás z podání známé písničkářky Maryly Rodowiczové, ale i z nevzrušivého podání Petry Černocké. Martha a Tena se s originálem vyrovnávají výrazově velmi slušně (zpívají dokonce polsky), přesto se domnívám, že americký ženský soul, který je oběma sestrám bližší než polský cikánský příspěvek, by se místo této téměř folklorní skladby na albu lépe vyjímal…

Předposlední skladba Hlava se mi zatočila (One After 909) (J. Lennon, P. McCartney / A. Sigmund) pochází z beatlesovské produkce, která vrací sigmundovské pojetí ke klasickému rock and rollu. Píseň se objevuje na poslední albu Beatles Let It Be. Skladbě by vedle kytary Váněho více prospěla přítomnost kláves a možná ještě větší tah na bránu v celkovém uchopení vedle perfektně frázujících hlasů a dunivé Sideridisovy baskytary. Obecně zdařilá píseň potvrzující bigbítové kořeny Marthy a Teny v daném slova smyslu.

Tečku za žánrovou rozmanitostí představuje píseň Jen kámen (Aleš Sigmund / Vladimír Poštulka, Aleš Sigmund). Harmonicky solidně vystavěná kompozice. Drolivé kytarové tóny se výtečně propojují se zpívaným projevem a soundem hammondek (možná se zbytečně zdůrazněnými smyčci), ale opět s Váněho ceněným rockovým kytarovým vkladem, který ředí patetický sound Machkových smyčcových vlnobití. Na počátku se zdálo, že píseň bude osobité rhythm and blues, ale refrén odvedl díky smyčcům skladbu na jinou platformu. Martha Elefteriadu se přesto v pěveckém projevu dokáže ze svých pocitů obnažit a tak máme důstojnou tečku za celým projektem, včetně dramatického nástrojového vyvrcholení…

Skupina Aleše Sigmunda:

Martha a Tena Elefteriadu: sólový zpěv

Aleš Sigmund: kytara, bouzouki, elektrický cimbál

Pavel Váně: kytara

Emanuel Sideridis: baskytara

Ladislav Tuhý: bicí nástroje

Hosté:

Jan Sochor: klavír, varhany, kytara

Zdeněk Kluka: bicí nástroje, percussion

Jaromír Hnilička: trubka

Artur Pavlíček: trubka

Josef Audes: barytonsaxofon, klarinet

Josef Blaha: varhany

Smyčcový orchestr brněnského rozhlasu řídí Miloš Machek

Také album Hrej dál ani dvacet let po změně politických poměrů v naší zemi nebylo přizváno jako čekatel k procesu digitalizace, který by poté umožnil jeho vydání na CD nosiči….

Nutno objektivně podotknout, že zvuková podoba alba nebyla nejlepší. Z toho není možné vinit hudební a zvukovou režii, ale především finální proces při lisování samotného alba, třebaže stereofonní efekt ne vždy ve všech skladbách má vyrovnanou souměrnost v obou kanálech, což prozradily už tehdy kvalitnější reprosoustavy domácích zařízení. Pantonské desky bohužel nedosahovaly úrovně supraphonských výlisků (utopená dynamika a špatně sejmuté bicí nástroje a basy) a supraphonské výlisky zase nedosahovaly úrovně zahraničních produktů na západ od našich hranic…

Možná se očekávalo, že druhé album bude důslednější ve znamení ústupu od převzatých zahraničních písní a naopak výrazně autorským opusem. Dramaturgické proporce zůstaly zachovány jako na prvním albu. Repertoárová rozmanitost byla prvním plánem a třebaže koncepce nebyla ryze bigbítového charakteru, přesto se v daných dimenzích podařilo udržet úroveň, zejména však pěveckou suverenitu a výrazové prostředky.

Trochu jsem zalitoval, že Sigmund se nepokusil na album napsat nějaké blues. Dokážu si představit hlas Marthy, ale i Teny, jak se emocionálně dokáže propojit s tématem harmonizované bluesové dvanáctky, ve které by Sochorovy, ale i Blahovy varhany konečně získaly zasloužený prostor. Nejenom, že by to výrazně obohatilo dramaturgickou koncepci celého alba, ale obě sestry by dostaly příležitost ještě více popřát odstínům svých hlasů…

Podobně jako na předešlém albu si musím postesknout, že nebyli jako textaři přizváni ke spolupráci takoví autoři jako Pavel Vrba nebo Zdeněk Rytíř…..

Album Hrej dál mělo konečně kvalitnější obal ve fialovomodrém tónu, který se výtvarně povedlo zpracovat. Hudba prochází různými proměnami ve snaze nabídnout tu a tam něco jiného… Sigmund vsadil spíše na jistotu ve snaze více prosadit Marthu a Tenu v mimobrněnském, ale i zahraničním prostředí. Tohle byl obchodně velmi významný záměr. Při poslechu alba evidentně obě sestry podávají výtečný výkon a znovu potvrdily roli výsostných zpěvaček. Necítím na něm ale nějaké progresívnější výboje, jakoby produkce přibouchla nějakým odvážnějším tendencím dveře od zakázaného pokoje. Rok 1971 (kdy album vznikalo) byl nejen ve znamení Led Zeppelin, Uriah Heep (nahrávat v této době na labelu Panton nějaké české hardrockové deriváty bylo sice téměř nemyslitelné, ale tato hudba přinášela třeba v baladách výrazné podněty), Davida Bowieho, ale i amerického Chicaga, Three Dog Night, stejně jako tehdy ještě pozoruhodného Eltona Johna a živelné Elkie Brooksové. V kategorii moderních amerických písničkářek Carole Kingové, možná i Joni Mitchellové, Laury Nyroové a Carly Simonové se Sigmund mohl nechat inspirovat. K dispozici měl pro orchestrální aranžmá Bromovy výtečné jazzmany a hlavní hřivnu ̶ emocionální projev Marthy a Teny, prověřený jak v subtilnějších baladách, tak v harmonicky celistvějších skladbách...

Sigmund zvolil v dané koncepci cestu menšího odporu a třebaže sám v šedesátých letech byl orientován výrazně bigbítovým směrem (Shadows, Beatles) bylo zřejmé, že do budoucna nehodlal normalizačnímu režimu „vzdorovat“ a tak onu bigbítovou ryzost dobrovolně potlačil a více pootevřel dveře standardnější hudební produkci.

Nabízí se ještě i jiné vysvětlení. Zcela určitě díky svému muzikantskému a skladatelskému instinktu dokázal Sigmund rozpoznat, že Martha a Tena v sobě mají nejen bigbítové cítění, etnicky legitimní vztah k řecké lidové hudbě, ale také k nekomplikovaným derivátům jazzu, což potvrzovala jejich swingování. Na tomto albu to možná není tak jednoznačně zřetelné, ale s ohledem na jejich obecnou produkci lze soudit, že do budoucna hledal pro sesterské duo stylově méně vyhraněnější tvář….

Přes moje připomínkování je album Hrej dál obecně vzato zajímavým a umělecky poctivým projektem, dnes bohužel pozapomenutým, který přesto (viděno subjektivním pohledem) nápadně výrazně vyčnívá v tehdejší, ale i pozdější bídné domácí produkci nad jiná alba sterilní československé pop-music prezentované takovými jmény jako Pavel Liška, bubblegumová skupina Františka Ringo Čecha, Pavel Bartoň, Jaromír Mayer, Milan Chladil, Milan Drobný, Josef Laufer, Pavel Novák, Jiří Helekal, Jiří Hromádka, Elen Lukášová, Miluška Voborníková, Plavci… demonstrující celkovou společenskou mizerii těch časů…

Proto jsem (a nejen já) s určitou netrpělivostí očekával, jakou tvář nabídne třetí řadové album, které mělo dát odpověď na různé dohady, jakým směrem se Martha a Tena vydají a co v jejich hudbě získá převahu. Talentu, odhodlání a bezchybného profesionálního výkonu měly v sobě více než dost, stejně jako respektu a uznání…

PETR GRATIAS – nezávislý hudební publicista (a kamarád)

nahoru řecké tance

Kontakt Nejbližší aktivity Co je nového Nabídka vystoupení Životopis Články a recenze
Diskografie Fotogalerie Řecká kuchyně Malování na hedvábí Řecké tance Zajímavé odkazy
Napište nám Skupina Arionas Skupina Colchida Hudba ke stažení

Počítadlo.cz